Ten strom tam je ještě teď

- toto bylo přítomným okamžikem dne 12.4.2012. Právě jsem procházela bohnickým parkem. V psychiatrické léčebně jsem byla na přijímacím pohovoru ohledně pracovně-studijní stáže na oddělení č.28 (dětstké a dorostové). Co se odehrálo těsně po tom to byl velmi mystický přítomný okamžik, pro mě určitě s jistým sdělením. Příběh zde dávám tak, jak jsem ho zapsala ještě tentýž den.

----------------------------

Měla jsem z té schůzky divný pocit jako, že proč jsem říkala to, co jsem říkala, už o sobě nedokážu moc hovořit a pak to působí velice divně, uvědomuji si to, je to big problém říct to, co chtějí oni slyšet, neznáš je a nevíš na co jsou zaměřeni, co očekávají, pak jsem zmatena a mám pocit, že každé slovo je špatně. Po schůzce jsem se blížila ulicí ke kostelu, zapálila si cigaretu a sešla na chodníček těsně podél něho, došla až ke kamenným schodům, stojím kouřím a vnímám vše co se stalo, vnímám ten boží klid, který tam vládne a který tam miluji, aaaaaaa najednou spadne strom. Prostě spadl strom. Hlas padajícího stromu mě zasáhl. Ach, ten hlas. Zlomil se a jeho koruna padala k zemi. Prostě a jednoduše dokonal. Nikdo si toho ani nevšiml. U vchodu kostela stál nějaký dělník, s tím to ani nepohlo.

A já ... stála překvapena, udivena tím co se přihodilo, tím kdy se to stalo. Najednou koruna stromu ležela poblíž kmene, v keřích rostlých po straně. Kmene, kterým život proudil už ztěžka, byl viditelně bez života, už neudržel tíhu dál nést do života se deroucí větve, které byly obsypány šiškami.

Stalo se to vše těsně před jejich rozpukem. Už nevykvetou. NIKDY. Konec nadešel nečekaně a rychle.

Velká a poslední větev tvořící zbytek koruny stromu, tam jistě ještě leží, a kdoví, kdy si toho někdo všimne. Listy budou umdlévat den za dnem, neboť ve větvích ještě po nějakou dobu zůstává míza, síla, chuť po životu, naděje ... světlo pro ně už pomalu zhasíná.

Udělala jsem pár fotek do mobilu, ulomila si devět větviček.

Však příběh dnešního poledne ještě zcela nekončí, ten pokračuje dál.

Rozloučila jsem se se stromem a jdu dál ulicí od kostela směrem ke hlavnímu vchodu, tu slyším paní jak nahlas někomu říká "Dobrý den", vidím ji, šediny a přihrbenost prozrazují její čas života, možná pacientka, jde kolem mě a také mě zdraví, já samozřejmě odpovídám na pozdrav a usmívám se na ni. Tu se paní otáčí a říká "Nejste paní ........?"(zapomněla jsem jaké to jméno bylo), a já na to "Ne, bohužel nejsem"  a ona povídá dál "Vy máte úplně stejný úsměv jako paní XY", a celá rozradostnělá pokračuje "Jaképak je vaše jméno?", "Taťána" říkám a ona na to "To jste teď přeci měla jmeniny, 29. března", a při těch slovech potápí svou ruku v jedné ze dvou tašek, které sebou nese, šmátrá a úporně něco loví. Po chvilce vytahuje bonbón "Tady máte ode mě" podává mi Bonpari pomeranč, a pak pravou rukou mi dělá křížek na čelo "Bůh Vás žehnej" říká, já ji děkuji a ještě se ptám "...a jakpak se jmenujete Vy?" "Já jsem Hanička Sluníčková, ale všichni mi tady říkají bonbónová babička". Ještě mi popřála ať mě bůh provází a já ji na to ať se opatruje. A šly jsme zase každá svou cestou ona směrem ke kostelu, a já směrem od něj.

Ten křížek cítím stále, ten strom tam je ještě teď, leč u jeho nohou hlava jeho spočívá, v tichu, tam u kostela. Jděte za ním, ať tam v tom zmaru není tak sám. Já jsem tam byla, v onu smutnou chvíli.

P.s. Už tam není, zřejmě ho uklidili zahradníci. Pořezali ho na kousky, sešrotovali nebo kdoví jak s ním naložili. (zapsáno dne 23.5.2012)

---------------------------

Na stáž jsem tehdy byla přijata. Stáž byla zadarmo, a to jsem byla upozorněna, že mohu být ráda jelikož aby člověk mohl absolvovat stáž musí si ji také zaplatit. Byla jsem tehdy otevřená i tomu, že bych ráda v tomto oddělení zůstala po stáži pracovat. Praxe byla pro mě více než užitečná. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří se ocitli v krizi. S některými z nich do dnešního dne udržuji velmi přátelský vztah a jsme v kontaktu. Ráda bych jejich životní cestu sledovala po nějakou dobu. Uvidíme jak se mi to podaří. Poznala jsem všechny možné strany vnitřního světa jednoho oddělení. Jen krátce a stručně. Nelíbil se mi přístup personálu, a to vůbec. Za dobu necelých dvou měsíců jsem potkala jen pár lidiček (z personálu), kteří byli opravdu na svém místě. Ostatní byli už těžce použiti, nebo se minuli zcela výběrem povolání.

A jaký měl pro mě význam onen přítomný okamžik mystiky? Určitě ten, že jsem v té léčebně prostě neměla zůstat, že toto pro mě není cesta. Že tam je to mrtvé. A to je pravda. Způsob jakým se přistupuje k léčbě duševně chorých, a hlavně léčebné pracovní terapie už dávno nejsou ty, které byly v době kdy se tento ústav zakládal, a kdy pracovní terapie v "přirozeném prostředí" ještě měly nějakou váhu. Dnes už pacient nesmí ani hrabat listí v parku, neb by to vypadalo, že je zneužívána jeho energie k úklidu, které by si měl zajistit management ústavu jinou cestou. A to už, dle mého, je opravdu stav mrtvolný. Pacienti už nemají možnost ani pěstovat zeleninu, sázet kytky, a podobné činnosti, které jsou mnohdy daleko účinnější než sezení v místnosti a nucení se do rozhovorů s ostatními v rámci skupinové terapie.