Budu vám dnes vyprávět jednu pohádku. A proč? Protože, my lidé, máme pohádky přece rádi. Přinášejí nám životní moudro, poznání a také nás podněcují k zamýšlení. Jsou to vlastně příběhy skutečných lidí, které se odehrály kdysi dávno, nebo i nedávno. Vyprávějí je lidé, kteří putují krajem, pozorujíce dění, celé to lidské pachtění. Naslouchají trpělivě, aby pak mohli poutavě a pravdivě o mnohém vyprávěti.
Bylo nebylo ... o děvčeti, škole a zlé čarodějnici
Bylo nebylo, dávno tomu žilo kdes jedno děvče. A to děvče mělo jeden velký sen, stát se jednoho dne učitelkou. A tak se také stalo. Protože vždy šlo svou cestou a mělo laskavé a otevřené srdce začalo ve svém učitelování zcela přirozeně užívat netradiční způsoby výuky. Z třídy se linuly melodie neznámých písní, prapodivné zvuky všelijakých nástrojů, bylo slyšet vyprávění dávných příběhů, nadšení, šum i ticho.
Děti si velmi rychle tuhletu paní učitelku zamilovaly. A co myslíte, že rodiče? To víte, že oni jakbysmet. Nemůžeme se vůbec divit, že se děti těšili do školy den co den. Ne snad pro ty školské zdi a lavice, ale pro laskavou paní učitelkou a pro tu zvědavost co to zase nového budou společně objevovat a poznávat.
Čas běžel. Paní učitelka svým životem plném tvořivosti kvetla do krásy a s ní její třída, a s třídou celá škola. "Už aby začal nový školní rok" loudila netrpělivě dítka a s aktovkou na zádech vyhlížela konec prázdnin. Rodiče si pomalu začali zvykat na to, že škola je vlastně báječným prostorem, který jejich děti s radostí a nadšením navštěvují.
Až jednoho dne. Strhl se vítr, začalo ukrutné hromobití, blesky svištěly všemi směry, spustil se obrovský liják a s potůčku, který protékal vesnicí byla ve chvilce řeka. Z ničeho nic byla najednou tma. Lidé se rychle schovali a čekali, až celé to přírodní drama ustane. Když se bouřka uklidnila, začali se zajímat o to, zda vichřice napáchala nějaké škody.
Tu náhle zjistili, že v jejich obecní škole se usídlila zlá čarodějnice. Nedalo si vůbec nic dělat. Škola, která každý den zdálky vítala své milované žáčky byla ze dne na den utopena v husté mlze. Dveře se líně hýbaly, okna smutně zívala a třída byla tichá a prázdná jako nikdy předtím.
Něco se stalo a já vás nebudu dlouho napínat. Vím moc dobře, že ti chytřejší už odpověď asi znají.
Zlá čarodějnice nestála o radostné a spokojené žáky, jí šlo hlavně o vládu a moc na touto křehkou říší. A tak paní učitelka musela odejít. Odstěhovala se do hor, na opačný kraj země. Chápejte, její srdce by puklo, kdyby se musela dívat na tu spoušť, kterou tam zanechala bouře, na vládu, která nedovoluje květinám rozkvést a stromům vydat sladké plody.
Věřte nebo ne.
Zlá čarodějnice se ale hodně přepočítala. Děti byly tak smutné, že jejich rodiče museli paní učitelku vyhledat a vycestovat za ní. A ač je to notný kus cesty pravidelně ji od té doby navštěvují. Jejich srdce jsou totiž mocně propojena.
Nová paní učitelka nepřirostla dětem vůbec k srdci, spíše naopak. Přece my už moc dobře jak to je s tou vránou co k vráně sedá.
To je konec mého vyprávění.
Vlastně ještě něco málo na závěr vám musím povědět. Víte, že odvážná k ušlechtilým činům, tvořivě laskavá paní učitelka nikdy nezemře? Její každý krok, každá myšlenka, pohled, pohyb je pevně vtisknut do paměti a srdcí dětí i jejich rodičů. Skrze vypravování o ní a nakonec i díky této pohádce o jednom děvčeti, škole a zlé čarodějnici se stane po věky věků nesmrtelnou.
14.3.2014
