...jak zdánlivé NIC

Láska vždy ze semínka roste,
to v černé hlíně si klíčí.
A člověk ne poprvé, ale už po sté ji v samotném zárodku ničí.

On by chtěl mít vše hned,
jenže, Vesmír to nemá rád,
ten moc dobře ví, že v černé hlíně se musí pomalu a tiše zrát.

Do srdce druhého vcházíme tiše,
učit se sdílení je na dlouhý čas.
Až s časem všimneme si, že láska navštívila nás.

Já učím se všemu co přichází
a snadné to vůbec není, věř.
Však naděje a víra, že ne v zapomnění semínko lásky přežije.

Vesmír ví, že těžká to věc,
když v člověku všeho je moc,
že vše ztišit náhle, to nejde přec, že někdo musí přijít na pomoc.

Tak poslal mi TEBE a jemu vzdám hold, a hlavu skloním ještě víc.

A budu tiše i vedle SEBE.
Jak semínko v hlíně,
jak zdánlivé NIC.

          27.6.2013