TEĎ

Teď

v lese jsem a vítr rozehrává mistrný kus.

Teď

ve sluneční lázni se koupu a znějící hudba hladí mou duši.

Teď

lechtá mě svou chůzí mravenec a svědí mě bok. Vida, klíště po mě leze.

Teď

vše si žádá mou pozornost, jakoby vše zakousnout se, či pozřít by mě chtělo.

Teď

louka jsem, strom, seno v řadách vonící i klasy obilí.

Teď

drobný pavouček se žlutými zády zrovna po ruce mi běží.

Teď

moucha stavila se v pavilóně pachů na kus řeči.

Teď

stíny s mraky si promlouvají.

Teď

květy divoké růžově hledí a bez ze strany jen tak si voní.

Teď

cikády, to hmyzí bzukaření, ptačí zpěv, praskání větví a lesní ševelení.

Teď

jsem ŠŤASTNÁ.

Teď

JSEM.

TEĎ.
 

Teď

do strmého kopce se deru, leč duch lesa nikdy nespí a paží rázně prohlašuje: "Skloň hlavu ještě víc!"

Teď

dodávat už netřeba nic, snad jen, že dalšímu TEĎ jdu teď vstříc.

2. - 6.6.2014 Báseň začala vznikat zcela spontánně v přítomném okamžiku na jedné louce mezi Dobřichovicemi a Černošicemi.