Někde v širém poli
Někde v širém poli, kde široko daleko není vidět lidského obydlí, stál opuštěný strom. K jeho koruně jednoho dne přilétl pták. Byl unaven dlouhou cestou a tak se rozhodl, že si trochu odpočine. V jeho bohaté koruně si vyhlédl bezpečné místo, a nečekaně usnul. Pták byl laskavý už na pohled a tak strom jeho přítomnost uvítal s upřímnou radostí. Chránil jeho spánek svými větvemi a byl nesmírně šťasten, že může svůj čas sdílet s někým novým.
Pták měl velmi citlivou a krásnou ptačí duši, a stalo se, aniž by si to oba uvědomili, že jejich duše začaly do sebe prostupovat. Vše se dělo tiše, jako když se nejjemnější ptačí pírko vznáší povětřím a pak pozvolna a neslyšitelně uléhá na zem. Oba usnuli hlubokým spánkem a v neviditelném objetí se nad nimi vznášel sladký opar oznamující příchod čehosi vzácného.
Od brzkého rána si strom užíval přítomnosti milého, ale zcela neočekávaného hosta, stejně jako pták, který si vesele a radostně poskakoval po větvích stromu. Byl moc rád, že potkal na své cestě právě tento strom, že se rozhodl právě zde nabrat síly do další cesty. Měl ještě namířeno na místo, kde se setkával každoročně se svými přáteli, ale z jemu neznámých důvodů se od stromu nemohl odpoutat a proto zůstal i další noc, a jejich prostupování pokračovalo dál.
Strom byl nevšedně přívětivým a vlídným hostitelem, a pták se rozhodl, že zůstane ještě další noc. Tak strávil v koruně stromu celé tři dny a tři noci. Během dne se procházel jeho korunou, dotýkal se větví a větviček, i nemohl si nepovšimnout někde uvnitř sebe, náznak něčeho nového se počínalo v něm rodit.
"Co se to se mnou děje? Co je to za zvláštní strom, co to tu stojí? Jak to, že strom tak krásný, vlídný a plný laskavosti nikdo neobývá?" ptal se sám sebe, ale nenacházel žádné odpovědi. Byl z toho smutný i radostný zároveň. Hlavně ve chvíli kdy si uvědomil, že se musí již vrátit zpět, odkud přiletěl, neboť čas vyhrazený pro setkání s přáteli již vypršel, a jemu nezbývalo než se vrátit zpět domů, prožíval zvláštní a něčím nové pocity.
Strom moc dobře věděl, že nevyhnutelně nadejde čas, kdy pták roztáhne svá křídla a vydá se nebesy zase tam, odkud přiletěl, a že opět bude stát v poli, kde široko daleko není vidět lidského obydlí, zcela sám a opuštěn. Hluboko v zemi, kde zapustil své kořeny, prožíval smutek, a jeho větve na krátkou chvíli povadly až k zemi. Po jisté době došel k přesvědčení, že v jeho stromě existuje něco křehkého a něco nepopsatelného, a že to bude asi ta Láska, jež cítil od milenců, kteří strávili noc pod jeho korunou, a o které také hovoří lidé, kteří zde nacházejí stín v parném létu nebo útočiště před deštěm, při své cestě odněkud někam. Zamýšlel se nad vším, co viděl, co cítil, ale také nad tím co slýchával, protože nic z toho o čem hovořili lidé, že láska může zabíjet, zotročovat a vlastnit jeden druhého, nic z toho nepociťoval. A jak se tak nad tím vším zamýšlel, větve se postupně začaly zvedat ze země, čímž vytvořily opět korunu stromu, která se zdála být zase o něco krásnější a bohatší.
A pokud to byla láska, kterou strom prožíval z milé přítomnosti hosta a rovněž dík jeho vnímavosti k jeho kráse a laskavosti, pak to byla a je láska všeobjímající, čistá, schopna poskytnout svobodu a volnost druhému k rozhodnutí. Ani na chvíli by nepomyslel, že svými větvemi může omotat ptáka tak, aby už nikdy neodletěl. Ani na chvíli by nepomyslel, že může proměnit každý list ve voňavý květ, aby omámil jeho mysl k zapomnění, odkud přiletěl a kam letět má.
Strom stál a stojí dodnes na svém místě, v poli, prorůstá dál do svých kořenů a rozkošatělou korunou do všech stran světa se zlehka dotýká nebes. Bude se i nadále tvořivě proměňovat s každým dnem i nocí, a uskutečňovat tak svůj čas života s láskou, která se vším tímto děním stala ještě více laskavější. A každá větev a větévka, lísteček a záhyb kůry, bude promlouvat ke všemu živému a milovat čistou láskou, vlídnou a laskavou, vše kolem, prostě jen tak, jak to stromy dokážou.
...a pták radostně letěl vstříc ke svému domovu. Odlétal a netušil ještě, co vše se stane, co vše ho čeká. Netušil, že už je jiný. Netušil, že vše už je jiné. V jeho srdci se totiž uhnízdilo malé semínko něčeho velmi vzácného. Odnášel si do svého tvořivého proměnování a uskutečňování dar, ten nejcennější.
