Tři domy, cesta a ...

    V neznámém kraji na jednom místě vyrostly tři krásné domy.  Byly tak krásné a okouzlující, že nebylo možno si jich nepovšimnout. Zářily svými vlídnými barvami a neviditelnými pažemi se dotýkaly všeho, co bylo v jejich blízkosti. Vedla kolem nich docela široká cesta, ale nebylo možné pohodlným způsobem, cestičkou či pěšinkou, sejít až ke dveřím domů. A domy stále rostly do svého blankytně modrého, červeného a zeleného těla. Postupem času se prorostly vzájemně do sebe a jejich tři těla začaly společně zářit.

    Však pěšinka k nim stále nebyla.

    Šel okolo člověk a šel dlouho. Chtěl dojít až k mostu a přejít na druhou stranu řeky, do světa o kterém lidé vyprávějí báje a pověsti, že údajně tam se dá najít štěstí a láska, a že tam lze žít harmonický život.

     Kouzelná záře a laskavost, proudící z těl tří domů ho oslovila natolik, že neváhal ani minutu a sestoupil strmým svahem ke dveřím modrého domu a vešel dovnitř. Byl okouzlen. Nikdy předtím se nesetkal s něčím tak nepopsatelným. Uvědomil si však, že nemůže setrvávat v domě víc než jeden den. A tak stačil navštívit pouze jeden jediný pokoj v přízemním bytě. Dotkl se zvláštní čistoty, upřímnosti a klidu, která ho pohladila na duši.

    Druhý den navštívil dům červený.  Domem se prolínala rytmická hudba, která ho přirozenou cestou roztančila. Cítil se tak dobře, že jeho oči zářily radostí a spokojeností.  I zde vešel do přízemního bytu a prohlédl si pouze jeden jediný pokoj.

    Čas neúprosně běžel a třetí, zelený dům, se už nemohl dočkat na svého dlouho očekávaného návštěvníka. Člověk vešel dovnitř. Jeden jediný pokoj, který navštívil opět v přízemním bytě, byl prosycen nevšední čerstvostí. Jeho mysl tím vším byla velmi zasažena. Den uběhl stejně rychle jako ty ostatní. Nastal čas vyšlapat strmý kopec zpět na cestu a vydat se dál směrem k mostu.

    Tu se stalo něco, co člověka velmi překvapilo. Chtěl se pohnout z místa, ale jeho nohy byly jako z kamene. Zůstal stát, a jediné co mohl, bylo cítit a přemýšlet. Otočil hlavu, aby se podíval na místo, odkud přišel. Ale vzápětí jeho zrak ulpěl opět na třech domech, stojících opodál, ve svých barvách tekoucích ze všech stěn, oken, dveří a střech. Jeho tělo nebylo schopné pohybu, mysl byla jako rozbouřené moře a srdce začalo tiše plakat. Na onom místě zůstal stát po mnoho, mnoho dní a nocí.

    Uplynul nějaký čas, jeho nohy se pozvolna uvolnily k chůzi.  A člověk ……….. už byl jiný. Mohl pokračovat dál ve své cestě, ale už si nebyl jistý svým směrem a začal váhat.

    Přemýšlel zda to, co lidé říkají o štěstí a lásce je pravda. A zatoužil navštívit ještě jednou ty tři barevné domy.  Stále vnímal, kdesi hluboko ve svém nitru, velmi silně jejich krásu, vlídnost, rozmanitost a hlavně jakousi jinakost, se kterou se dříve nepotkal. Jenže k těm domům nevedla žádná pěšinka a jemu už se  nechtělo jít tím strmým svahem. Vrátil se zpět, odkud přišel, zasažen do hloubi své duše a zmaten.

    A domy stály dál v tichu svých barev. Šťastné ve své záři z harmonického okamžiku neobyčejné přítomnosti člověka. Přály si, aby zavítal znovu, navštívil další prostory a poznal více barev a odstínů, které v domech žijí. Přály si, aby mohly pocítit znovu jeho touhu po poznání a aby svými návštěvami v čase vyšlapal cestičku, po které by se mu lépe a lépe šlapalo nahoru a dolů strmým svahem. Přály si, aby  rostly s ním.

    Možná, že by časem mohl vybudovat chodník… nebo schody... a možná ... kdoví.....