Můj život a jeho změny po smrti otce - retrospekce

Jedno prosincové ráno roku 2001 bylo na první pohled stejné, jako každé jiné. Rodina (otec 41, matka 39, sestra 20, já 16, bratr 9) se sešla u snídaně, než každý zamířil za svými povinnostmi.

Nikdo nevěděl, že tátu vidíme toho rána naposledy živého. Při své pracovní cestě (podle výsledků policejního šetření) podcenil stav vozovky pokryté ledovkou, nezvládl řízení a došlo k téměř čelnímu střetu s autobusem. Následkům zranění po několika hodinách nakonec podlehl. Nikdo další nebyl vážně zraněn.

Máma mi tu novinu volala do školy. První reakcí byl šok. Pak odchod domů. Nikdo z nás nic přesně nevěděl a máma jela do nemocnice se na tátu podívat. Vrátila se se zprávou, že je mrtvý.

Každý jsme se ve svém smutku uzavřeli ostatním. Máma se před námi dětmi snažila působit vyrovnaným a sebejistým dojmem, ale mám pocit, že pro ni to muselo být o dost těžší než pro nás. Tátova stavební firma měla rozestavěný bytový dům, ve kterém jeden byt měl být náš. Když najednou zůstala sama na tři děti a tohle všechno, nedalo by se nijak divit velké úzkosti a nejistotě z budoucnosti. Ale pokud se takhle opravdu cítila, najevo nám to nedávala.

Pamatuji si jednu noc, asi dva dny po nehodě, kterou jsem probrečel. Smutek a pocit opuštěnosti, pocit, že je něco rozbité a už se to nikdy nespraví a nekonečná úzkost z bezmoci s tím cokoli udělat mě stlačily na dno. Ale pro mě bylo celé smutnění veskrze odbyto touto nocí. Ráno jsem se totiž probudil a viděl, že ačkoli táta tu není, já tady pořád jsem a čeká mě další den. A po něm pěkná řádka dalších.

Mámě jsem útěchu neposkytoval – jak jsem již psal, podobně jako já a má sestra si nechávala takové věci pro sebe. Nejtěžší to asi tehdy bylo pro bráchu, který tomu ještě tolik nerozuměl, ale strach a úzkost cítil stejnou, ne-li větší, než my. Někdy jsem se mu snažil být oporou a útěchou, jindy jsem ho za jeho pofňukávání peskoval.

Rodina stála před rozhodnutím, jestli v práci na bytovém domě máme po tátovi převzít štafetu a dokončit ho. Nakonec jsme se jednomyslně shodli na tom, že to uděláme, protože by to táta nejspíš chtěl.

Trvalo ještě asi třičtvrtě roku, než se dům s naším bytem dostavěl. Tu dobu si moc nepamatuji. Bydleli jsme stále ve stejném bytě, kde předtím s tátou, a to místo mi přišlo prázdné. I cosi uvnitř mě chybělo. Dobrou oporu jsem nalézal v kolektivu mých přátel a ve společnosti mé tehdejší dívky. Jenže s kamarády jsme stále víc začali chodit do hospody. Beze respektu z tátovy autority jsem žal utápěl ve stále větším a větším množství alkoholu. Naštěstí jsem se udržel a do školy chodil poctivě, ale tak třikrát čtyřikrát za týden jsem se řádně ´ztřískal´.

Přestěhovali jsme se a tátova fyzická nepřítomnost přestávala být tak zřejmá. Mezi ségrou a mámou se vztah velmi vyostřil. Díky tomu, že každý jsme si svoje pocity řešili sami v sobě, nedokázal jsem empaticky proniknout na pravou podstatu sporu. Pokud jsem se bavil se kteroukoli z nich, obě působily docela vyrovnaně (většinou). V jejich společných chvílích však napětí bývalo silné a velmi často docházelo k ostrým střetům. Ve chvílích, kdy jsem byl přítomen, jsem se snažil být jakýmsi mediátorem a konflikty urovnávat. S různorodými výsledky. A do toho všeho tu byl malý brácha se spoustou otázek, obav a určité nejistoty. Zažil jsem s ním tou dobou krásné chvíle, kdy jsem byl jeho zpovědníkem a poslouchal jsem všechny jeho sny. Mnohem častěji jsem však po škole vyrážel na ulici s kamarády popíjet krabicové víno a malého brášku ponechal svému osudu.

Máma si za nějakou dobu našla partnera, jezdívala za ním na víkendy, později se začal objevovat i u nás. Se ségrou nám nebyl nijak zvlášť sympatický a já jako za nedlouho plnoletý výrostek jsem svůj nesouhlas dával najevo cynickými poznámkami na jeho adresu a všelikou rafinovanou jízlivostí, které jsem byl v těch chvílích schopen. Ale máminu volbu jsem uvnitř respektoval.

Vztahy v rodině se pozvolna měnily. Nějakým způsobem se rozkol mezi mámou a ségrou urovnal, ale výhrady vůči mámě jsem najednou měl spíš já. Nejvíc mě vytáčela mámina nespolehlivost – častokrát něco slíbila, ale pak už si to nepamatovala. Po několika pokusech s nakonec vždy bolestnými výsledky jsem usoudil, že rozhovor s ní o čemkoli důležitém vlastně nemá cenu. Do role mediátora se najednou dostala ségra, která to urovnávala mezi mnou a mámou. Často fungovala i jako prostředník pro přesun informací.

Našemu vztahu nijak zvlášť nepomohlo, že máma si našla jiného partnera a za pár měsíců se rozhodla k němu přestěhovat. Přes celou republiku do vesnice u Prahy. Ptala se nás, jestli chceme jít s ní. U skoro dvanáctiletého bráchy to byla samozřejmost, ale já jsem byl na své přátele tak emocionálně navázaný, že jsem si v danou chvíli nedokázal představit, že bych je opustil. Navíc nám oběma se ségrou byl mámin nový partner mnohem méně sympatický, než ten předchozí. Tak jsme se ségrou zůstali tam kde jsme byli.

Žili jsme z našich sirotčích důchodů a příležitostných brigád. Nevím, kde jsem našel čas chodit jako dobrovolník do nízkoprahového centra, ale činil jsem tak několikrát za týden. K tomu všemu vydatné večírky. Ve škole jsem často usínal únavou – spousta brigád byly noční šichty v továrně na lepenkové krabice.

S mám jsem nijak nekomunikoval. Všechny důležité provozní informace obstarávala ségra a já se vlastně o moc nestaral. Pak přišly problémy.

Ukázalo se, že máma při jednání se stavební firmou ohledně poslední fáze stavby podepsala směnku na svou osobu na úhradu všech nákladů. Tátova životní pojistka na něco takového bohužel nestačila. A protože peníze jsme (máma) neměli (do rodinných financí jsem neviděl, ale předpokládám, že úspory byly vynaloženy na koupi bytu v tom bytovém domě), byla nařízena exekuce. Mámě byl zmražen účet, ze kterého platila inkaso v bytě, kde jsme právě bydleli.

Z mě doposud nepříliš zřejmých důvodů jsme se o tom však nedozvěděli včas. Protože máma přesunula kontaktní adresu pro složenky do svého nového bydliště, se ségrou jsme ani netušili, že nám vznikají dluhy. Že je něco v nepořádku se ukázalo až když nám postupně zastavili přívod vody, plynu a elektřiny. Máma nám (mě teda ve sto procentech případů) nezvedala telefony a tak jsem jí notně rozezlen zanechal několikero nevybíravých hlasových zpráv. Pamatuji si na jeden případ, kdy se mě v průběhu zmocňovalo silné zoufalství.

Ségra musela situaci bravurně zvládnout, protože dluhy jsme nějak zaplatili a energie s vodou zase protékaly našim bytem. Celé toto období jsem někde hluboko v sobě dusil svou nejistotu a strach. Ubíjel jsem je alkoholem a marihuanou, popřípadě stálým zaměstnáváním se (škola, brigády, dobrovolnická práce) a z toho plynoucí únavou, příležitostně vyčerpáním.

Oporou se mi v těch dnech stala má teta, tátova mladší sestra. Telefonní společnost tehdy nabízela službu zasílání hlasových zpráv zdarma. Vyměňovali jsme si tedy – někdy kratší, někdy delší – monology. Já se měl komu vyzpovídat a to s naprostou svobodou, protože ten druhý člověk mě neposlouchal ve stejnou chvíli, ale poslechne si mě až za nějakou dobu.

Taky jsme si psali dopisy. Jejich princip byl podobný jako u hlasových zpráv – měl jsem prostor bez obav vyjádřit cokoli, co mě tížilo, trápilo nebo naopak potěšilo. Beze strachu, beze studu.

Tato možnost komunikace bez obav mě však nedokázala duševně vyrovnat, a tak potřeba se opíjet nebo omamovat marihuanou byla stále silná.

Studium stavební průmyslovky mi sice nedělalo větší potíže, ale zdaleka mě nenaplňovalo. Pro svůj matematický talent jsem měl za to, že technický obor mě bude bavit. Nemohl jsem se víc mýlit. Veškerá technická přesnost svazovala mého svobodomyslného ducha a já byl sice inteligentní, přesto lehce problémový student, hlavně kvůli názorům. Věděl jsem, že vysokou školu v podobném duchu bych už asi nesnesl a začal jsem pomýšlet na studia různých jiných oborů, povětšinou humanitních. Nakonec jsem si usmyslel, že bych mohl studovat filmovou režii v Praze.

Duševní sblížení s mou tetou a touha jít studovat vysokou školu do Prahy nakonec vyústily v mé přestěhování do vesnice za Prahou, kde teta s rodinou žila. Je až paradoxní, že když jsem jen o pár měsíců předtím dostal podobnou nabídku od mámy (při jejím stěhování za partnerem), okamžitě jsem ji odmítl. Teď, ač s těžkým srdcem, že opouštím kolektiv svých dobrých přátel, jsem se stěhoval vlastně s chutí. Mámě jsem její absenci komunikace v (pro mě) těžkých chvílích ještě nedokázal odpustit.

Taky si myslím, že jsem tím ušetřil dost starostí ségře, která po mámině odchodu na sebe přebrala celou správu domácnosti, já jen občas zametl podlahu nebo vysál koberec.

Život ve fungující (alespoň z mého tehdejšího pohledu) rodině byl pro mne balzám na duši. Ačkoli jsem přestupoval na jinou střední školu do čtvrtého ročníku, zvládl jsem studium dobře a odmaturoval jsem s vyznamenáním. Šťastnou hrou osudu mě přijali i na můj vysněný obor – filmovou režii.

Teta v tomto období komentuje viditelné vnější změny, kterých jsem si sám nebyl v průběhu nijak zvlášť silně vědom – např. změna v preferencích barvy odívání. Moje nejoblíbenější (a v šatníku skoro jediná) barva byla černá. Ve svých 18 letech jsem si nedokázal představit, že bych někdy nosil něco jiného. A o rok později jsem neměl problém si obléct třeba červené triko. Další změna, kterou jsem si sám přímo neuvědomoval, proběhla v kytarových melodiích, které jsem z dlouhé chvíle skládal. Opět velký posun od depresivně laděných melancholických a místy temných melodií k veselejším, pozitivnějším.

S ekonomickou jistotou sirotčího důchodu a občasnými přivýdělky na brigádách se mi při nástupu na vysokou školu podařilo se kompletně osamostatnit. Ačkoli jsem se snažil působit vyrovnaně, chyběl mi domov. Koleje jej neposkytovaly dostatečně. Rodina tety by mi sice svou náruč dopřála, ale já jsem si to nedovolil – už jsem od nich dostal až moc. Dům, ve kterém žila máma se svým partnerem, a mým postupem času stále starším bráchou mi byl doslova proti vůli, nevěřil jsem, že bych tam dokázal žít. V létě jsem tedy povětšinou kočoval po svých kamarádech či ho o něco později trávil se svou druhou dívkou v privátech v Brně.

Není určitě náhodou, že její tehdejší rodinné zázemí bylo taky silně narušené. Otec alkoholik, matka ji od šesti let vychovávala sama pospolu se střídajícím se zástupem otčímů (asi deset) a pro svou citlivou dceru neměla mnoho pochopení. Po studiích jsem se za ní do Brna přestěhoval (mé bakalářské studium trvalo 3 roky, ona studovala veterinu na šest let) a po půl roce hledání a bezpočtu brigád jsem se začal živit v audiovizi především jako střihač. Žili jsme spolu na hromádce nakonec se čtyřmi psy.

Ale ani s ní jsem pocit domova nedokázal doopravdy najít. Po dvou letech soužití jsme se rozešli. Nedokázal jsem pro ni být dostatečnou emocionální podporou – měl jsem problémy doopravdy chápat její uzavřenost a jistý strach z lidí. Navíc jsem před ní neměl odvahu být sám sebou. Měl jsem obavu, že by některými mými stránkami opovrhovala (např. sklon k opíjení se). A tak jsem se před ní tvářil, že takové části moc nemám, ale mimo její dosah jsem je zase nechával propuknout s až příliš velkou silou. Nakonec jsem si uvědomil, že takhle to nejde – ubližuju tím nejen jí, ale i sobě. Vztah jsem ukončil.

O pár měsíců později jsem začal chodit s jinou slečnou – seznámil jsem se s ní v práci. Povahově je silně odlišný typ od mých dvou předchozích známostí. Jsme nyní spolu dva roky a já si zatím ve vztahu nepřipadal šťastnější. Moc rád bych si ji vzal za ženu a založil s ní rodinu.

Možná, že tím bych konečně našel domov, který hledám.                         

----------------------------

Svatopluk, 27 let, autor tohoto příspěvku, je od svých 17-ti let aktivním kuřákem. Jeho životní ambicí je točit celovečerní filmy s vypovídající hodnotou Je nejen literárně nadaný, ale je zároveň skvělým a velmi nevšedním vypravěčem. V současné době pracuje na sérii příběhů, tzv. pohádek pro mladé, které by rád vydal knižně a posléze také ztvárnil filmově. V kapse má připravený příběh na komiksový seriál, a v šuplíku jeden román francouzského autora, který by rád někdy ve svém životě filmově ztvárnil. Jeho cesta se zdá být více než jasnou.  A jeho díla s velkou pravděpodobností zasáhnou srdce nejednoho diváka či čtenáře.

Jeho příběh budeme sledovat z povzdálí. :-)