Útržky z deníku
o strachu a přetvářce.
O velké přestávce mi TH nabídla kus koláče. Mohl mít tak 30g? Prostě normální kousek koláče. Vzala jsem si ho, protože jsem vážně neměla náladu na ty její kecy typu: „Proč ne? Máš strach, že přibereš?“ JO! A JAKOU!
Ale to by ona NIKDY nepochopila, tak jsem si ten kus koláče vzala, aby se na mě nedívala jako na krávu a zbytek dne jsem si připadala jako tlustoprd.
Někdy zase přemýšlím o tom, že bych nejedla. Láká mě to. Pocit kontroly a hrozný lehkosti, ale pak si uvědomím, že to není řešení, a že jsem si svoje tělo zkazila už tak dost.
------------------------
o hulení a jiných drogách.
Cesta do Znojma byla v pohodě. TH bylo blbě, ale naštěstí brzy usnula. Vím, že to zní hrozně, ale když má špatnou náladu, není s ní k vydržení. Celý svět je špatně, všechno je blbý, všichni lidi jsou kreténi.
„Vypila jsem rychle dvě kafe a pak jsem letěla na bus, proto mi je tak blbě“
Nejdřív jsem jí to věřila, protože TH má občas problémy s hlavou/žaludkem /menstruací/močákem/zubami, ale pak mi bylo divný, že fakt celý den nic nejedla, protože ona jí vždycky dost- zvlášť na cestách.
Byla včera u Báry- holka co si sem tam vezme perník. Dala TH k Vánocům trochu na šňupání.
„Jak dlouho jsi včera byla u Báry?“ zeptala jsem se, i když mi to vlastně bylo celkem jedno. Najednou mi došlo, že si zase šňupla. Sama mi to nepotvrdila (v tu chvíli jsem se jí ani nechtěla přímo ptát), ale všechno by souhlasilo: její blbá nálada, žádné jídlo…
(Po pár měsících jsem se jí na to zeptala přímo a potvrdila mi, že si vzala perník. Vždycky jsem to zatím na ní poznala)
Myslím si, že kdyby s tím skoncovala, byly bychom lepší kamarádky. Všechno by mohlo být jako dřív než to všechno začalo.
Anebo obráceně- byly bychom lepší kamarádky, kdybych s tím já začala. Taky že jsem to skoro zkusila, kdyby se nestalo to s tou trávou. Hulení bylo fakt super. Milovala jsem to, když moje myšlenky byly ještě hlubší a šly ještě více pod povrch než normálně. Milovala jsem, jak jsem krásně intenzivně cítila hudbu a pak obrovský nával štěstí a klidu, ale po tom jednom osudovém okamžiku mi bylo jasný, že i s tímhle „štěstím“ musím nějak skoncovat.
Když se to stalo, tak jsem si připadala jako bych si nepřipadala- prostě jsem tu nebyla. Vznášela jsem se vzduchem, v čase, v nekonečnu.
Já už jsem nebyla.
Už jsem neexistovala.
Byl to jenom prostor.
Od té doby jsem přestala a musím říct, že se mi zlepšila paměť…
-------------------------
rozpor mezi dvěma JÁ.
Dnes se mi stala taková divná věc ohledně jídla.
Jím mozarellu. Chci si k tomu vzít ještě kousek celozrnného chleba. Držím ten kousek v ruce a koukám se na něj velice INTENZIVNĚ.
Po té:
A1: Vezmi si to. Máš přece hlad.
A2: Ne, neber si to! Budeš se pak cítit děsně!
A1: Houby! Jeden plátek chleba! Dokaž si, že to zvládneš! JEZ!
A2: Právě jeden plátek chleba. Pečivo- moc sacharidů. Zbytečný. Ser na to. Budeš se pak cejtit jak špekoun.
A1: Dobře.
Pokládám plátek chleba zpátky.
Zítra nechci nic jíst. Nemám na to náladu. Je mi ze sebe tak jako tak jenom špatně!!!
----------------------------
…o sebekontrole.
S jídlem to jde dobře. Ráda bych si zkusila, jestli bych si zvládla vzít dopoledne ke svačině housku. Radši ne.
Je to hroznej pocit vzít si něco „zakázanýho“. Mám pak hroznou náladu a chci fakt umřít, protože mi přijde, že nic na světě nemá smysl. Nechci na to ale myslet, jinak budu mít deprese. Na další 4 dny si naplánuju jídelníček, abych měla větší kontrolu a byla spokojenější.
----------------------------
o samotě a o tom jak sama sebe vidím.
Nenávidím to! Celý to povídání o jídle!
Jak má člověk jíst?
Co má člověk jíst?
K tomu ještě skvělé deprese, které přichází a zase odchází. Nemám žádného pořádného kamaráda, kterému bych to mohla říct. Ani já sama sebe se nepokládám za kamaráda.
Nesnáším se- moji samotu. Samotu, kterou zároveň ale tak miluju.
Nechci jít nikam s TH Ani teď nechci psát I.
Dnes jsem měla s TH čokoládu. Asi 8 čtverečků. Skoro jsem to nezvládla. Jak jsem jen debilní?
----------------------------
…o touze být někým pochopen.
Chybí mi I.- je jeden z mála lidí, kteří umí poslouchat nebo to aspoň předstírají.
----------------------------
o životě a umírání.
Jíst nebo nejíst, to je oč tu běží.
Bez nálady. Bez ničeho.
Zdá se mi jako by můj život ztratil smysl. Už nechci. Už nemůžu.
Proč se jen všechno točí o to pitomý jídlo?!
Nesnáším to.
Chci taková být. Miluju to.
Co by bylo, kdybych umřela?
Nic.
Nic.
Když si představím, že něco jím, tak mi je špatně. Měla bych něco sníst aspoň něco. Vezmu si mozarellu. To sakra přece musím zvládnout!!!
-------------------------------
Útržky ze svého deníku poskytla Lenka, 17 let. Je to citlivá mladá dívenka s otevřeným srdcem a chutí pomáhat druhým, avšak dlouhodobě problematický vztah mezi jejími rodiči a nepříliš uspokojivá vzájemná komunikace s matkou přináší své důsledky – nezdravá sebekontrola v přijímání potravy a zvýšené nároky na sebe samu.
Příběh této mladé ženy budeme pozorovat z povzdálí.
