Hrnčířské trhy aneb Zlatozář

 

To jsem takhle zjistila, že je na druhý den Hrčířský trh v Berouně. Tak jsem se rozhodla, že tam vyrazím a že pak půjdu směr Praha kus pěšky a někde cestou skočím na vlak. Bylo září roku 2013. Dá se říci, že jsem byla tzv. "putovně" rozjetá. Ke všemu když se vydávám na cestu, jsem jako malé dítě. Nic neočekávám, jsem "jen" otevřena novému dobrodružství a zázrakům, které ke mě přicházejí. Ráda hovořím s lidmi a je to zřejmě na mě vidět. Z vlaku vystoupil vousatý muž s kolem. Netrvalo dlouho a už stál u mě, a že jestli jdu na trh, a že on přijel na pivo, a že pak jede na kole do Prahy. Já, že jdu na trh a pak pěšky směr Praha. Tiše jsem doufala, že splní co říkal, že pojede na kole směr Praha a především, že pojede svou vlastní trasou. Nestála jsem vůbec o společnost co se týče mého putování. Vousatý pán se mě držel jako klíště. Šel se mnou až na trh, chodil tam vedle mě jako by byl můj manžel. Bylo to opravdu velmi srandovní. Bylo totiž na něm vidět jak pookřál, jak je šťastný. Když jsem mu sdělila, že už vyrážím na cestu z města směr les, slušně se se mnou rozloučil, a rozjel se svým směrem. Oddechla jsem si. hihihi

 

Začátek cesty lesem nebyl nic zvláštního. Byl to takový podivný, nic neříkající, doslova prázdný les. Zřejmě mladý. Jak jsem se vzdalovala od města a taky trochu vyšla na kopec dorazila jsem k místu, kde byly slaďoučké ostružiny. Dala jsem si chutnou a výživnou svačinku. Kousek dál, v lese plného obrovských jehličňanů, jsem si poseděla na mechu. Mám ty chvíle moc ráda. Vstala jsem, vystoupila z lesa na lesní cestu, a tu vidím nádherné suché traviny. Paprsky slunce vytvořily tak úžasnou scenérii, že se v jedné vteřině ve mě probudil Básník a proud slov tekl a tekl a tekl. 

 

Báseň Zlatozář byla za pár dní na světě. Když si ji přečtete, třeba uvidíte, co jsem tehdy viděla já.