Křivoklátské lesy aneb vždy o trochu jinak

 

Křivoklátské lesy mě silně učarovaly. Byla jsem tam už několikrát a zřejmě počet návštěv není u konce.

 

Vyzvala jsem svého synovce, Marka (9/2013), mimo jiné silně spřízněnou bytost, co by asi řekl společnému putování po Křivoklátských lesích.

 K mé radosti výzvu přijal. Bylo to putování plné magických zážitků, na které se jen tak nezapomíná. První noc jsme spali na cípu Vraní skály. Na místo jsme přišli 

ve chvíli, kdy se už lehce stmívalo. Uvázali jsme improvizovanou střechu. Jakmile jsme dovázali poslední šňůru začalo lehce poprchávat. Nasoukali jsem se pod plachtu a naslouchali větru, dešti a zvukům lesa. Zaslechli jsme hlas dravce, který jakoby nás vítal a povtvrzoval, že jsem udělali dobře, že jsem vstoupili do světa str

omů, zvířat a skal. Usnuli jsme. Ráno když jsme se probudili se ukázalo, že jsem nespali sami. "Hele, mezi námi spala žabka." pronesl Marek, když se ráno posadil. Zda to byla zakletá princezna nebo princ jsme nestihli vyzkoušet, neboť jakmile dořekl větu žabka hbitě odskákala pryč z našeho improvizovaného domečku. 

Na druhý den na Vraní skále jsem Markovi pletla rasty. Byli jsme tam pár hodin, počasí nám přálo.   

Strávili jsem spolu úžasné čtyři dny a tři noci. 

Vzpomínám, že jsme cestou potkali hromadu brouků hovniválů a dělali si legraci, že mají sněm. V tu chvíli jsme vůbec netušili, že jeden z nich byl právě zvolený Velkozvědem pro získání informací o lidech a jejich světě. 

Když jsme totiž dorazili domů, do Prahy, a začali vybalovat krosny, jeden brouk se vybatolil ven a začal pochodovat po koberci. Mise brouka začala. 

A pak, že jsme my páni tvorstva. Prd. Spíše jsme banda tupců. hihi

 

Jednou jsem realizovala třídenní výpravu sama. Cestou ke mě přišlo srdíčko (stává se mi to velmi často.)