Svatojakubská pouť, 1.část 
 

Sedm dní putování.

 

Bylo nebylo. Jednoho dne, byla to neděle (březen, 2016), jsem si vzala na záda plně naložený  baťoh (cca 10 kg)  a vydala se sama na Svatojakubskou pouť. Původně jsem myslela, že se vyrazím do Compostely, pak že půjdu do Itálie po stopách Františka z Assisi, ale nakonec jsem se rozhodla pro trasu z Prahy - Petrovic do Českého Krumlova. Ostatně vše pěkně od začátku.

 

Noc před cestou jsem usnula až někdy k ránu. Cestu takového rozsahu jsem dosud sama neabsolvovala. Ráno, někdy kolem 8-mé hodiny ranní, jsem dorazila ke kostelu sv. Jakuba. Došla jsem k bráně, vytáhla text písně z filmu o Františovi z Assisi a začala zpívat o sladkém a láskyplném zpěvu ptáků a o tom, že když se má člověku splnit sen, má ho budovat pomalu a jistě. Byl to rituál, který jsem si vymyslela ve chvíli, kdy se začala moje představa o pouti reálně vytvářet. Krátce na to přišla ke kostelu starší paní. Sdělila, že farář František přijede za chvíli a že bude sloužit mši. Přijel. Podali jsme si ruce a ve chvíli kdy jsem ho požádala o razítko poutníka, neváhal mě pozvat na předvelikonoční mši. V rámci té mi dal požehnání na cestu. Všichni přítomni se přidali a popřáli mi mnoho štěstí. Nejsem křesťanka, a přesto to byl úžasný zážitek. 

Čas Velikonoc byl za dveřmi a já v tomto svátečním čase putovala. Prožila jsem mnoho neuvěřitelných okamžiků. Potkala fajn lidi, kteří přišli do cesty vždy, když jsem to nejvíce potřebovala. Byly i chvíle velké únavy. A co se týče počasí, tak po celou dobu bylo pod mrakem, občas poprchávalo, a teprve v sobotu odpoledne vysvitlo slunce, jen na chvilku. Byla to zřejmě další kouzelná zpráva. Totiž celá neděle proběhla ve znamení slunečních lázní. Díky teplým paprskům jsem si kráčela bosou nohou teplými bahnitými cestičkami a užívala měkkosti jarních luk. 

 

Nakonec jsem se rozhodla své putování zakončit v malé vesničce Dobronice u Chýnova, cca 10 km od Tábora. Kousek od malinké vlakové stanice jsem si lehla do trávy. Vlak přijel za dvě hodinky. 

 

A ještě něco.  Na cestu jsem si přibalila texty mých oblíbených písní z pohádky Divotvorný hrnec. Kažždý den ráno jsem pak vytáhla text na příhodném místě a s baťohem na zádech zpívala do širého kraje o duze, kopci, potoku a taky o lidských snech. 

 

Look, look, look to the rainbow, 

follow it over the hill and the stream.

Look, look, look to the rainbow,

follow the fellow who follows a dream.

etc.

 

Ten kdo pohádku s Fredem Astairem v hlavní roli  zná, možná pozná jistou podobnost místa, kdy Susan sedí na lávce a kouzelný zářící hrnec je schovaný pod ní. viz fotogalerie